Příběh
Zrnka písku se nezadržitelně přesýpají z jedné baňky do druhé. Ustarané mysli se ten zvuk zdá otravným.
Seděl v narychlo postaveném stanu, který skýtal alespoň nějaké útočiště před spalujícím sluncem venku. Pranic nedbal na to, že tento dočasný příbytek není ani zdaleka vyzdobený takovým přepychem, na jaký byl zvyklý. Hodnoty se mu změnily – i to, co mu kdysi přišlo nejdůležitější na světě, bylo nyní pouze zašlou vzpomínkou, zastrčenou kdesi v temných zákoutích mysli.
Nepřítomně zíral na okraje plachty u vchodu, jež se lehce třepotaly v horkém letním vánku. V hlavě mu tepaly myšlenky, jež byly ještě žhavější. Nečekané následky neopatrně vyřčených slov.
Ozvěny výkřiku někoho, kdo už nikdy nezakřičí.
Smrt, která přišla předčasně, a smrt, která nikdy nepřijde.
Jizva na krku ho dnes pálila obzvlášť silně, ale měl pocit, že tu bolest cítí spíš na duši než na těle. Poslední dobou toho cítil čím dál míň. Srdce proměněné v kámen.
Ze zamyšlení ho vytrhl jeden z členů jeho skupiny, který náhle vstoupil do stanu. „Je čas, pane von Everec,“ prohlásil s úctou i obavou najednou, „měli bychom vyrazit.“
To jméno pro něj už dávno tolik neznamenalo. Vstal, sebral ze stolu svůj zahnutý meč, zasunul ho do pochvy u pasu, beze slova prošel kolem muže a vystoupil ze stínu stanu, leč se stínem v mysli.
Posledních pár zrnek v hodinách se přesypalo.
To ticho bylo ohlušující.